Z posledních koncertů se zde opět mé zápissníky neobjevily (což je škoda obzvláště v případě budějovické párty v Shisha baru), odchod roku 2015 je ale skvělá příležitost pro shrnutí toho, co těchto uplynulých 365 dní Šrájovi přineslo a odneslo.
40 koncertů, prozatímní vrchol. Kromě tradičních Budějovických Majálesů a Buskersfestů to letos byly i akce jako Hradecký slunovrat, kultovní festival v Pelhřimovech, zasquatovoání stage na Vlčkovicefestu nebo koncert katedry muzikologie. Kvalita a úspěch byly kolísavé, ale to už lepší nebude. Lepší ale je, že od letošního roku už se na koncertech neztrapňuji sám, protože od května mám
Přínos minulého koncertu v olomouckém Garchu nebylo jen 30 korun, vyhraných v hracím automatu, ale také domluvený koncert v Brně. Cítili jsme potřebu napravit naši pověst po posledním rozladěném večírku, takže jsme nabídku na vystoupení v rámci prvního Litera rautu hned přijali.
Svou roli v tom jistě hrál i fakt, že rauty mám docela rád a už jsem kvůli nim prožil větší hrůzy než literaturu. Jenže v tomto ohledu mne akce zklamala na plné čáře. Už dopředu mou radost taktně zmrazila pořadatelka Kristýna vysvětlením, že název je pouze slovní hříčkou a žádné jídlo zdarma na akci nebude.
První olomoucký koncert Šmitcového kvartetu v tříčlenném složení a to navíc spolu s kapelou April the first. Co si může člověk přát víc? No, něco by se určitě našlo.
Celé úterý 17. listopadu jsem strávil na pražském Budějovickém Majálesu alias Díky, že můžem na Národní třídě a kupodivu jsem byl ve středu dost nevyspalý. Na podobné vlně se vezl také zbytek vystupujících a adrenalin do žil nám nevléval ani počet zúčastněných na facebookové události, který krutě neodpovídal významu akce. Aby toho nebylo málo, nechal si Doktor Coast doma ještě svůj cajón. No co si budeme povídat, našly se mezi námi i tací, kteří chtěli koncert zrušit.
Už je to nějaký ten pátek, co se na této stránce objevil poslední příspěvek. Důvodem není má koncertní neaktivita, ale má lenost. Napravuji to stručným pojednáním o tom, co se mi za posledních pár týdnů událo:
02.10. 2015 // oSUDové hry (Strahov, Praha)
Na začátku října proběhlo druhé vystoupení tříčlenné sestavy Šmitcového kvartetu v dějinách lidstva. Došlo k němu v rámci oSUDových her, což je skopičina, za kterou stojí Mistr Hanuš a další pacienti ze strahovských kolejí. Jejich princip je takový, že skupina lidí chodí po Praze, hraje ponižující hry a vítězný tým dostává sud piva, o který se ochotně dělí s ostatními. Celý kvartet se her aktivně zúčastnil, ale já osobně jsem na spolusoutěžící asi nejlepší první dojem neudělal.
Začal nový semestr a s ním se mé hudební centrum přesunulo do Olomouce. Prvním poprázdninovým olomouckým vystoupením našeho Šmitcového kvartetu se stala párty ve jménu piva a koláčů, pořádaná kapelou Travis McMuffin v ArtUmu.
Jak už bývá zvykem, žádná akce nemůže jít úplně podle plánu a ani tato nebyla výjimkou. Týden před koncertem jsme totiž zjistili, že nějaká dobrá duše z ArtUmu vymyslela na koncert vstupné ve výši 80 korun a to je částka, kterou bych za Travis McMuffin (sorry holky) ani za můj koncert nikdy dobrovolně nevydal. Vzhledem k tomu, že podobný názor na věc má dle mého většina obyvatel vesmíru, bylo se na co těšit.
Omlouvám se všem čtenářům Zápissníku, kterým jsem po delší dobu nenabídl pravidelnou dávku emocí outsiderského hudebníka. Důvodem byla skutečnost, že vystoupení, které jsem v tomto mezidobí měl, bylo tak obyčejné, že ani za článek nestálo. Málo lidí, z nichž většina mé vystoupení viděla už x-krát, opakované vtipy, prostě normální heavy metal.
Nedávný výlet do Plzně ale za nějaký ten řádek rozhodně stojí. Když jsem letos dostal opět nabídku na vystoupení na Pilsen Busking Festu, musel jsem svou účast pěknou chvíli rozmýšlet. Minulý rok jsem se totiž z festivalu vrátil o kameru, dvoje ponožky, čtečku elektronických knih, kartáček na zuby a také peněženku s doklady s nějakou tou tisícovkou chudší a nebyl jsem si jistý, jestli chci dvojité okradení v jeden den zažít znovu. Nakonec ale zvítězila má důvěra v lidskou dobrotu a fakt, že nabídky na hraní nedostávám tak často, abych je mohl odmítat.
Posledních několik dní jsem trávil takřka nepřetržitě s Mistrem Hanušem. Společně jsme se vydali na kolech k Baltskému moři a kupodivu jsme se tam také dokodrcali. Neodpočinuli jsme si od sebe ale ani po návratu do naší domoviny.
Hned den po návratu z cyklovýpravy se z vrcholových sportovců stali svatební hosté. Na svatební párty jsme kromě konzumace jídla i pití plánovali také menší hudební zkoušku, protože následující den jsme měli vystupovat a společně už jsme nehráli celé věky. Zvrhlo se to nakonec v klasický veřejný koncert a bylo to moc fajn. Jestli takhle fajn bude i manželství Járy a Karči, tak se rozvodové hostiny asi jen tak nedočkám.
Poslední dobou jsem Zápissník docela flákal, což mělo sice částečně vážné důvody, ale z větší části za to mohla lenost. Ve zhuštěné verzi tedy předkládám zážitky ze tří speciálních letních koncertů:
1) Šrájapárty (8.7. // Café Hostel, České Budějovice) Schůze prudičů a přátel Šráji se konala 8.7. v Café Hostel u příležitosti 20 let mé existence. Na tamní zahrádce se představila okleštěná verze pankáčů PPB, kterou následovalo premiérové vystoupení Šmitcového kvartetu ve složení: Hitmaker Šrája, Mistr Hanuš a Pan Coast.
Po společném vystoupení mne a Mistra Hanuše na květnové Bigypárty se udála důležitá změna: Hanyho totiž natolik unavovalo tahání těžkého akordeonu, že si pořídil jeho odlehčenou verzi, foukací klávesovou harmoniku. S tou jsme absolvovali dvě společné zkoušky a vydali se tuto kombinaci vyzkoušet hned na tři sobotní vystoupení.
První z nich bylo klasické vystoupení Zašitých písničkářů v budějovické restauraci Macelis. Klasické bylo zejména tím, že na něm nebyli žádní diváci, za což jsme obvinili vedro a fakt, že bylo asi teprve půl páté odpoledne. Pojali jsme tedy tento výstup jako veřejnou zkoušku a duševně se mezitím chystali na vystoupení v Háječku a večerní koncert v Macelisu, do kterého se prý mezitím měli dostat i nějací posluchači.
Jak už známo z minulého příspěvku, v sobotu ráno se mi podařilo ignorovat budík a do daleké Mladé Boleslavi jsem tedy vyrážel s mírným zpožděním. Po příjezdu mne přivítal pan Coast, spolužák, cajonista a hlavně generální ředitel festivalu Sahara, na kterém jsem měl tu čest vystupovat, slovy: ty vole, jsem docela nervózní, za hodinu začínáme a pořád tam nikdo není...
Jak jinak, prohlášení typu "máme vyprodáno," nebo "tolik lidí se nám sem už nevejde" se asi ve své kariéře nedočkám. Úplně prázdno ale ve skutečnosti u restaurace Oáza, kde se festival konal, také nebylo. Oáza má totiž partu opravdu věrných štamgastů, kteří proseděli u píva celý festival a v neděli ráno běželi místo do kostela zase do hospody, protože když jsme dopoledne přijeli bourat pódium, už tam zase seděli v plné sestavě. To ale trochu předbíhám.
Protože jsem lempl a musel jsem v Olomouci opakovat jednu zkoušku, zúčastnil jsem se letos budějovického Buskersfestu jen na poslední dva dny. Více bych ale možná stejně nepřežil...
Ve čtvrtek, ráno mi ujel autobus a na první vystoupení, naplánované na 12:00, jsem se tedy vydal na čtyřech kolech s volantem, který tak trochu postrádá posilovač řízení a na parkovišti jsem tedy strávil 20 minut.
Krátký úvod do děje: Zašití písničkáři je pořad, který sdružuje nás, one man (a woman, abych byl korektní) bandy a pořádá koncerty v Praze i dalších městech. V rámci Zašitých jsem hrál už dvakrát (report z toho dubnového zde) a oba koncerty byly z hlediska návštěvnosti solidní provary.
Proto jsem byl překvapen tím, že mne organizátoři vybrali mezi zástupce toho nejlepšího, co mají Zašití písničkáři na skladě do programu pražského festivalu Vyšehraní. To je mimochodem dost divný festival. Podobně jako Koubkovy Chotěmice je totiž rozlezlý do celého měsíce a Zašitým písničkářům zde byl věnován celý hrací den.
Ještě před samotným reportem z Hradeckého slunovratu nutný nudný dějepisný exkurz: můj kolejní spolubydlící je kromě této záslužné profese také frontmanem opavské kapely Fofrklacek. S tou jsem měl v Olomouci i jeden společný koncert, na který ale skupina z meteorologických důvodů nedorazila a musel jsem si vystačit sám. Těšil jsem se tedy, že je v akci poprvé uvidím právě na Hradeckém slunovratu, na jehož existenci mne spolubydlící upozornil.
Nad programem festivalu jsem slintal víc než Pavlovova smečka psů a s každým přidaným interpretem to bylo horší. A co teprve, když se mezi nimi objevilo i mé jméno (o tom, jak jsem se na festival vetřel jsem psal už dřív, takže se nebudu opakovat)... Vždycky musím mít něco extra, takže na festivalu jsem také nemohl stát na pódiu po boku ostatních hudebníku a v programech jsem byl uveden mezi výstavami jako Doprovodný program bez časového omezení.
Někdy se to stát muselo. Mistru Hanušovi už v poslední době nestačil občasný featuring v Reklamách nebo účinkování v legendární fekální baladě Arbeit macht fuj (známé také jako Starej hadr) a troufal si víc a víc. Došlo to až k návrhu, že se ke mně a mým skladbám připojí se svým akordeonem. Tato nabídka mne překvapila. Zejména z toho důvodu, že jsem do té doby nevěděl, že na nějaký akordeon hraje. A také že nehrál, doma ho ale měl.
Návrh sice padl, ale fenomenální bezejmenné duo zatím hrálo jen v našich zvrácených myslích. Poslední hřebíček do Pandořiny skříňky navrtal (nebo co se s hřebíkama dělá) až organizátorský tým Bigypárty. Ten nás totiž oslovil se zájmem o naše vystoupení. Měl tím sice nejspíš na mysli dvě nezávislé one man show, ale my si to vyložili po svém.
Problémem se ale ukázal být fakt, že studujeme v Olomouci a Praze, nástroje máme v Ledenicích a Hluboké nad Vltavou a zkoušet chceme v Českých Budějovicích. Dlouho jsme se nedokázali sejít v Budějcích ve stejný den a debutová zkouška tedy proběhla až týden před Bigypárty (a paradoxně den po našem prvním společném koncertu).
Znělo to slibně a to až tak, že jsme se vykašlali na plánovanou čtvrteční zkoušku a domluvili jsme se, že se sejdeme v den koncertu v 13:00 a vrhnem se na to. V půl třetí jsme se do toho opravdu pustili a je fakt, že jsme přípravu možná trochu podcenili.
Koncert ukojil touhy Matěje Malechy, který se po informaci o mohutnosti našich příprav rozhodl vypsat sázkové kurzy pod názvem "Příležitost vyžití pro nás, cynický bestie." Co ale chybělo na hudební virtuozitě, doháněli jsme na image a největší show v historii Šlágr TV. Ta byla natolik strhující, že většina z těch, kteří došli až k pódiu, vzápětí se strhanými pohledy zase odešla.
Vlastně to ale mohlo dopadnout i mnohem hůř, takže duo Šrája a Hany slavnostně zahajuje svou kariéru a bude fungovat paraelně se sólovým Šrájou a se Šmitcovým kvartetem, kde působím s Panem Coastem. A co kdybychom spojili dvě dua v trio, hmm? Uvidíme.
Soutěž! Vymyslete nám nějaký název. Pro inspiraci přikládám některé úspěšné: Kaiser a Lábus, Štaflík a Špagetka, Starsky a Hutch, Holmes a Watson, Simon a Garfunkel, Eva a Vašek, Rock a Roll, Tom a Jerry, Jů a Hele, Romeo a Julie, Adam a Eva, Zločin a Trest, Svěrák a Uhlíř, Svěrák a Smoljak, duo Adamis, Blbý a Blbější, Bonnie a Clyde, John a Yoko, Hložek a Kotvald, Gondíci, Suchý a Šlitr, Asterix a Obelix, duo Jamaha, Abel a Kain, Pat a Mat, Sem a Tam. Vaše návrhy pište třeba do komentářů, já je stejně nečtu.
Záznam písně Abyste to věděli, kde akordeon vystřídala nosní flétna:
A nebo jiné video, kde se tak dlouho hledaly ty správné tóny, až akordeon stejně nebyl slyšet:
Na den přesně na den dětí odstartoval předprogram 43. ročníku festivalu Svátky písní a já jsem měl tu čest, stát se jeho prvním vystupujícím. Díky tomu, že jsem hrál na nádvoří olomoucké radnice jsem v tento slavný den například zjistil, že olomoucká radnice má nádvoří.
Po příchodu na scénu nastaly tradičně technické problémy (neměl jsem kabel na kytaru, který ale nenosím nikdy, nefungoval pravý reproduktor, DI box a tak dále). Času na opravy bylo ale víc než dost, protože davy na mne pod pódiem nečekaly, musel jsem si je tedy sám nahánět před radnicí.
Do toho všeho začalo při třetí písni pršet. Organizátoři hbitě obalovali veškerou techniku igelity, ale mne nechali bez pomoci na pódiu a do přilehlého podloubí jsem se tedy musel odebrat vlastními silami. Zde už jsem koncert bez větších problémů odehrál. Zapomněl jsem si ale udělat playlist, takže koncert nepatřil mezi nejdelší. Dnešní blog se jím tedy inspiroval a po dlouhé době se vešel do tří odstavců.
Dvanáctý ročník Budějovického Majálesu byl opět fenomenální, skvělý a rozhodně nelituji toho, že mi kvůli mé účasti na něm uteklo několik termínů zkoušek. Pokud vám toto shrnutí nestačilo, můžete se začíst do podrobnějšího rozpisu:
Pondělí 25.5. 2015
Pondělní odpoledne jsem trávil v několika budějovických trolejbusech bez lístku a zároveň bez strachu z revizora. V rámci Majálesu jsem si totiž vyzkoušel busking v MHD. Projel jsem si město, v každém trolejbuse jsem strávil asi deset minut a připravil jsem se tak na úterní jízdu v Majálesové MHD lince.
Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem hrál jinde než v Olomouci nebo Českých Budějovicích, výlet na Bruntálský Open Mic tak byl rozhodně vítanou změnou. Méně vítané bylo mé toulání po příjezdu do města. Nevěřil jsem totiž, že by bylo místo konání Open Micu tak blízko vlakovému nádraží a raději jsem si s tunovým kufrem na kytaru prošel řádný kus města.
Strasti mne neopustili ani po příchodu do restaurace. Místo očekávaného "Dobrý den, Mistře! Přejete si pivo na náš účet? Jaká byla cesta? Jsme moc rádi, že nás poctila svou přítomností taková hvězda, tady se nám prosímvás podepište na zeď slávy" se z davu osazenstva ozvalo pouze "Můžeš prosimtě uhnout, nevidím na hokej!" Odložil jsem si zde tedy zmiňovaný tunový kosmetický doplněk a vydal se zkoumat krásy Bruntálu.
Tak se nám to kolečko majálesové pomalu roztáčí. Na poslední chvíli jsem kontaktoval pořadatele toho olomouckého a měl jsem tak tu čest hrát na busking stage, kterou jsem buď nenašel a nebo se mi nezdála dostatečně dobrá, takže jsem na ní nakonec nehrál.
Vystoupení tedy proběhlo v blízkosti stánku časopisu Helena v krabici, která si od toho slibovala vyšší návštěvnost, ale výsledný efekt byl zcela opačný. Nikdy se mi do té doby nestalo, že by rodiče při Malém satanistovi zakrývali dětem uši jako kdybych recitoval Markýze de Sade nebo texty Vanessy. Návštěvnost našeho vystoupení ale byla cca 500 lidí (i když návštěva většiny z nich se omezila na pár sekund, nutných k tomu, aby nás obešli).
Jak si ve středu zahrát v Českých Budějovicích a zároveň stihnout koncert Vees v Olomouci? Jako já!
Středa byl poslední den mé jihočeské sedmidenní dovolené, kterou jsem si velkomyslně naordinoval. Na mé poměry jsem se ale vůbec neflákal, naopak třeba v úterý jsem stihl s bratrem odpřednášet na jeho střední ve Veselí nad Lužnicí vtip o tom, jak jsme jeli na kole k Severnímu moři. Publikum se smálo, takže vtip se asi povedl. A dostali jsme honorář, takže je mi docela jedno, jestli se povedl nebo ne.
Podívat se ve středu do Českých Budějovic pro mne trochu zavání exotikou, protože většinou trávím tento den na opačném konci republiky. Exoticky vypadalo i příjemné letní počasí, které mne dostalo na Sokolský ostrov, kde jsem si chtěl v klidu natrénovat repertoár na večerní koncert Zašitých písničkářů.
Zde jsem potkal buskera Ondru, který se právě vrátil z Dánska. Tam mladí lidé obsadili univerzitu a ven je dostal až brutální zásah policie. Za oběť tam padla Ondrova kytara (zůstala v budově, kterou potom naopak obsadila policie) a nebo mobil (proměnil ho ve vrhací zbraň). Z Dánska (nebo to bylo Holandsko? už vlastně nevím) se vydal domů do Brna a v Budějovicích si dával dvoudenní přestávku.
Jak už bývá zvykem, žádná akce nemůže jít úplně podle plánu a ani tato nebyla výjimkou. Týden před koncertem jsme totiž zjistili, že nějaká dobrá duše z ArtUmu vymyslela na koncert vstupné ve výši 80 korun a to je částka, kterou bych za Travis McMuffin (sorry holky) ani za můj koncert nikdy dobrovolně nevydal. Vzhledem k tomu, že podobný názor na věc má dle mého většina obyvatel vesmíru, bylo se na co těšit.
Nedávný výlet do Plzně ale za nějaký ten řádek rozhodně stojí. Když jsem letos dostal opět nabídku na vystoupení na Pilsen Busking Festu, musel jsem svou účast pěknou chvíli rozmýšlet. Minulý rok jsem se totiž z festivalu vrátil o kameru, dvoje ponožky, čtečku elektronických knih, kartáček na zuby a také peněženku s doklady s nějakou tou tisícovkou chudší a nebyl jsem si jistý, jestli chci dvojité okradení v jeden den zažít znovu. Nakonec ale zvítězila má důvěra v lidskou dobrotu a fakt, že nabídky na hraní nedostávám tak často, abych je mohl odmítat.
Hned den po návratu z cyklovýpravy se z vrcholových sportovců stali svatební hosté. Na svatební párty jsme kromě konzumace jídla i pití plánovali také menší hudební zkoušku, protože následující den jsme měli vystupovat a společně už jsme nehráli celé věky. Zvrhlo se to nakonec v klasický veřejný koncert a bylo to moc fajn. Jestli takhle fajn bude i manželství Járy a Karči, tak se rozvodové hostiny asi jen tak nedočkám.
Proto jsem byl překvapen tím, že mne organizátoři vybrali mezi zástupce toho nejlepšího, co mají Zašití písničkáři na skladě do programu pražského festivalu Vyšehraní. To je mimochodem dost divný festival. Podobně jako Koubkovy Chotěmice je totiž rozlezlý do celého měsíce a Zašitým písničkářům zde byl věnován celý hrací den.
Vystoupení tedy proběhlo v blízkosti stánku časopisu Helena v krabici, která si od toho slibovala vyšší návštěvnost, ale výsledný efekt byl zcela opačný. Nikdy se mi do té doby nestalo, že by rodiče při Malém satanistovi zakrývali dětem uši jako kdybych recitoval Markýze de Sade nebo texty Vanessy. Návštěvnost našeho vystoupení ale byla cca 500 lidí (i když návštěva většiny z nich se omezila na pár sekund, nutných k tomu, aby nás obešli).
